Já sám pozdě večer jsem na hřiště vešel, 
vzal trenky a uslyšel smích, 
krásná se zdála, s koulí si hrála, 
já se zeptal, zda vrhat s ní smím, 
jestli chceš, se mnou vrhej, pak pro kouli zdrhej, 
vždyť máš nejmíň metrák a půl, 
rovná jak svíce už neřekla více, 
a já díky ní do vln sportu vplul. 

Já denně pak vrhal jak po červeném víně 
a tuk zvolna měnil se v sval, 
já namísto piva jen kofolu srkal 
a kondiční fotbal jsem hrál, 
pak po celém roce s kyticí v ruce 
jsem za sličnou koulařkou šel, 
už se štíhlým pasem řek' třesoucím hlasem 
slov pár, co jsem dávno říct chtěl. 

Řek' jsem jí: "Lásko, mně ubývá kil 
a mám nyní svaly, kde dřív bůček byl, 
já cítím se králem, chci s tebou jít sálem, 
tvé 'ano' je můj velký cíl," 
řek' jsem jí: "Lásko, mně ubývá kil." 

To, co potom se stalo, mě úplně vzalo 
a po zádech rozběh' se mráz, 
ona v saku tam stála, dost divně se smála 
a hluboko zněl její hlas, 
aby výkon svůj zvedla, prý moc prášků jedla, 
a teď je z ní chlap, jak má být, 
pak pravil mi Véna, ten bývalý žena, 
slov pár, dodnes slyším je znít. 

Řekl mi: "Karle, mně přibývá kil, 
já cítil se krásně, když dívkou jsem byl, 
však nedbal jsem rady, teď pryč jsou mé vnady 
a v mlhách se ztrácí můj cíl," 
řekl mi: "Karle, mně přibývá kil."